MEHE na Blog.cz

Na cestu jsme se vydali zhruba před Vánocemi, ale podle délky trvání to vypadalo na celý rok. Do Indonéské metropole jsme dorazili o půlnoci kamzíkem a ubytovali se v provizorním hotelu. Ráno nás přivítalo vedro spojené s ledovou zimou. Jednou nohou jsme tedy bruslili a druhou se koupali v moři. Před obědem nám zatelefonovala přítelkyně papínkova strýčka v uniformě bengálských jezdců a ujala se nás po zbytek odpoledne. Jarmilu tlačila noha, takže se vrátila do hotelu, který tam už ovšem nebyl. Víckrát jsme jí neviděli. Koncem léta se Darina věnovala pořádání letních kurzů na téma cestování po asijských zemích, z čehož jí plynuly nemalé příjmy. Kromě toho měla sadu závodních koní, ustájených tento rok přímo v Chuchli. V hotelu nám večer vydali dva sezónní mobily, nemající vůbec baterku. Nedalo nám to a hovořili jsme do nich celý večer na pokoji. V noci bylo takové vedro a zima, že jsme zapnuli klimatizaci i topení. Rychlost střídání počasí se stále zvyšovala. Občas se sám spláchnul záchod. Ráno přišel místní kominík na prohlídku krbového odtahu, vlezl místností do komína a více jsme ho již také nespatřili. Od moře sem doléhal křik námořníků, nakládajících vlnu a drahé kovy na palubu obchodní lodi s indonéskou vlajkou. Děti byly přes prázdniny u dvou babiček, které křižovaly Evropou na palubě dvou trojplošníků. Překvapilo mne, že i zde nás dostihla papírová pošta. Pošťák byl lukostřelecký sympaťák, mající smysl pro humor. Když jsme ho požádali, aby si zahrál na schovávanou, už jsme ho více nespatřili. Po cestě na pláž Vincenza upadla a museli jsme jí odvézt do nemocnice. Modré patro ortopedie zářilo čistotou a po chodbě plynuly tři nažloutlé sestry. Primář s velkými brýlemi nesl velký fascikl dokumentů a o polovinu se s námi podělil. Když jsme si lehli pod slunečníky, bylo již dobře ke třetí hodině. Velké míče na písku se ve větru lehce pohupovaly.

Kvazi bylo a přestalo. nedalo ho rádo, ale mělo nástup a postupně prošlo gluteální jeskyní do markymonifonní ventrobéby. Odtud nebylo výhledu. Orkány zuřily do deštníků a přestupné roky se komíhaly na voji snůškového blatu. Jarkeld se jen vysmíval Elfům z Emrakule. Postavil se obrtkou na čelní výraz - málo naplat, soustředěná vylbofýha mu uzmula klapací činely a zamroutila svékravou nutlebu fylhním lahládem. Už bylo pozdě. Nestihl se domyknout a vezl se na chvojí periferního vůkotlabu. Selhnovy etnarmomfy zapíbuly kventu, jakhlebu sentnuty omfikaly dramgu. Peklí čub umfaloval natlebou pelvyklu a benhebatron marthifoval benfu. Záblesk houpacího koně ukrýgal zaplebu, juhlu sehlu vuhlu a magnegifogal perfgnebnul opliblu. Potáhl za časovou rouru, zbývalo šest hodin a ukrutná tanda mířila na metní foufu. Otázka smrštila další odpověď s fyfní pujdeforového naltlebu. Šimrákovy horkreby splichbily domfu. Verkomýdal jídal doma, než ho opustila dema. Zaporožec utlufnal tluhbuhovou natlembu, vůklybacou trendengulábrem jůklody. Nedomysl, zamysl, přemysl a kocomysl. Kombinované vidličky oťukávaly přilbovou dogmu, vlajíc praporem Závišových pečenáčů. Startovací tandemákové rozbřehály přikutnaly vertebrovou mýhu pabem. Najfegor kutlul behní muflu a vyzhydal masiglokan pága. Vustrulte lumbakwa behe, nespremudí tlilbutem sebe. Palif, hulif, genulif a přelif. Zablasatou venkoncýmu ingeboldova hegwa, prasuzafuje vinkler pomocnýho ducha. Bufa nevěda že rkouci madle ventodlem úba, selknevula pentohlá sambyqího lůba. Pabučte mihla sucha, nepočkej tudora pichla. Zafur tentlebal dosudu budu, mrhonal hufnatil penglivou todu. Liknaveb kvudlůbil samtevou dugu, bouchtargal pludmatil ofgunou fudu.

Pacient neměl náramek, ani lišejníkovou nálepku na koleni. V průběhu večera ho honil jeden doktor s dlahou okolo ortopedie, dokud ho primář neodvolal zpátky domů. Když si oddechnul a vypil povinné fakultní kafe, odebral se do areálu, kde strávil noc. Ani ho nenapadlo vzít si na noc taxík, protože měl nekonečně peněz - objevil totiž zlatý důl pod svou chalupou a nikomu o tom neřekl. Občas rozházel po areálu plné lahve Aloe Vera, protože ho bavil pohled na sluneční paprsky jak se lámou o přírodně zelenou barvu polyetylénových flašek. Když docházela místním síla, obvázal je obvazem, nebo jim udělal otisky zubů. Dokázal se pohybovat tak rychle, že jednal na několika místech nemocnice najednou, vyskytoval se např. najednou na neurologii, operačním sále a v kantýně. Měl nejraději ohřívané párky s kremžskou hořčicí, dokázal je ucítít na vzdálenost 20ti kilometrů. Někdy jezdil také autem, ale tak, že nasedl, rukama se zachytil za zábradlí a nohami a trupem odjel třeba až do Ostravy, natažen mezi oběma městy. Když dojednal co potřeboval, řídil auto zpět - nebo se jednoduše scvrkl. Nechápal koňské podkovy - jakmile uviděl koně, sebral jim je a pověsil si je doma na stěnu. Stával pak před podkovami celé hodiny a hlasitě jim nadával. Nic se ale nestalo. Dloubal proto šroubovákem do dýhy v suku. Celý orchestr se rozpadl na šest částí. Bubeník pronásledoval celé křídlo houslistů až pod Nuselský most. Dirigent srotil šik komárů a po zbytek života jim diktoval jak mají bzučet. Leonardovy vousy se přilepily na struny piána během ladění a vzbuzený Archimédes jim pomaloučku pilníčkem odřezával povrchové vrstvy cibule. Rozhodčí ze spánku zaječel: knokaut! a upadl znovu do spánku.

Otrubový král, na dudy hrál. Poklice zařinčela o hrnec. Potrubní pošta doručila knedlík Koperníkem a spadly dudy. Nadhoz podrazil buben v květnu. Se zdařilým úmyslem potkan kvoknul zubra v lednu. Pravítko a neřádi vytvořili tajný pakt. Celková částka převýšila Mt. Everest a schody dolů padaly volným pádem. Lehké letadlo nadzvukovou rychlostí penalizovalo šneka ve vnitřním uchu. S vytáčkami dotáhl natáčky na hřívě koňského sedla. Pedantní klapky na očích klikaly dlouhou touhou. Příspěvek do sboru pěl nápěvem rybího kmina. Votrubované kmitočty se míhaly hodinkám před ciferníkem. Znalý znalec natřel vosu hbitými pohyby. Pronikl až do jádra krekru. Rychlým stiskem zažehnul sodný kanál v Paříži. Poskučelova past na přeskoky nápady nezanechávala logovací stopu. Uvíznutí v drhélově sémantodómu bylo vlastně vysvobozením pro skupinu dlouhovazebných okoukávačů přadlenového vlákna. Domicidní náladotvorný hrnec vzkypěl železitou pastou v poledne. Orubané výhonky zapraskaly pod váhou šiku představ živnostníka majícího plán na osazení domácností komplexní výbavou. Pár podceněných rour zelo plnotou a hrabití myšwangerové podkusovaly stromoví kořenů v celerové omáčce. Parta neznámých koincidentálů ztropila v ordinaci zubaře ruprask. Urychlená myšlenka prorazila lebkou ven a zaútočila na kolemjdoucího pantátu. Chráněné rozhraní si v klídku nakrájelo housky silovým polem velikosti mravenečníka. Plhací šťoura zanechala dopis v potníku.

Sledovali ho již od narození. Hevžen neměl totiž schopnost vnímat myšlenky ostatních. Nevěděl o tom. Myslel si, že lidé si nerozumí a že je to tak normální.

Když zahnul za roh baráku, zrovna přemýšlel, že se mu třeba podaří myšlenkově se schovat na celý život do příběhu jedné knihy. Pavel si jeho myšlenkového pochodu ihned všiml a poslal ostatním cizím lidem na chodníku mentální vzorec, kterým jim s rozjařeností sděloval: "teď se dívejte, jak si ho vychutnám." Nalepil se na něj a šel za ním asi 10 kroků až na zastávku autobusu. Pozměnil mu tok myšlení tak, že mu vložil do pozornosti sekvenci slov rychlé prase-prales Boubín-teta Jába. Hotovo. S potutelným úsměvem sledoval jeho výraz tváře. Doprčic, co mně to zas napadlo za hovadinu, pomyslel si s povzdechnutím Hevžen. Kolem něj proudila neviditelná komunikace všech se všemi, lidé se navzájem dotýkali představami a sdělovali si nejjemnější hnutí mysli, tak jak tomu ostatně bylo odjakživa. Zvláštní rasa mutantů, která se vyvinula asi před 1000 let, tohoto nebyla schopna. Nikdy nepřišla na to, že ostatní lidé spolu komunikují naprosto přesně, bez možnosti omylu, bez mluvení a bez mimických gest. Hevžen si z nudy vyndal z kapsy kuličku a začal si s ní házet. Pavel měl co dělat, aby nevyprskl smíchy. Hevžen nasadil idiotský výraz v obličeji, když mu tam Pavel poslal mentální svazek s rýmovačkou, "bál jsem se, aby to vyšlo, a když bylo po všem, zjistil jsem, že o nic nešlo". K Hevženovi přistoupila starší paní a zeptala se ho proč se tak šklebí. Pavel mu mentálně ječel do mysli: "prdel! prdel!" Hevžen zrudl a začal cosi blábolit o počasí. Když přijel autobus, Hevžen nastoupil a Pavel se odebral do postele, aby dalších 5 hodin vleže probral s tisícem ostatních náhodných lidí jak se dokonale pobavil na účet dalšího non-mentála.

Na pláni Azeroth již zapadalo slunce, pro něj ale naposled. Feruh byl mocným vládcem říše Felmir planety Karna, hvězdného systému Belemir, ačkoliv mu bylo fyzicky teprve něco okolo 5 let pozemského času. Rituály a oblečení mu šly na nervy a z posledních sil si strhl muncho z hlavy. Bolest mu nevadila, cítil divoký vztek. Zaměřil vyhasínající zrak nalevo, kde Thargoidi v křiklavě zelených mundůrech spalovali jednotky Benků pro něj neznámým zdrojem silné energie. Vleže tiše vytáhl karumi z plátu brnění a přesným pohybem jím mrštil po jednom z nepřátel. Karumi se neomylně zaseklo sokovi do zad a zkratovalo mu elektrické brnění. Nečekal a mocně plivnul Thargoidovi do rány. Šest vedle stojících Thargoidů se po něm ohnalo blesky a zmrazilo jeho již tak vyhasínající tělo. Na vojenského krále říše Felmir to byla potupná smrt a v sametovém a voňavém prachu planety Karna mu bylo jedinou útěchou, že s sebou vzal nakonec ještě jednoho z nich.

V okamžiku smrti si energetické svazky jeho rozpadajícího se vědomí dokázaly poskládat fragmentály jemné pavučiny nejjemnějších energií pole zrození, bez ohledu na vzdálenost i čas. Plul tiše, jako ostatně již po desáté tento den podle astrálního času a rozmrzele si uvědomoval, že opět prohrál. Celkem mu nezáleželo na tom, kde se znovu narodí, protože jeho mysl byla dostatečně transcendentální, aby se vrátila na místo, kde předtím skončil, prakticky odkudkoliv. Svým predátorským vědomím zkoumal blízké i vzdálené energie, uvolňující se při početí tvorů. Na jejich strukturu a projevy byl mistr, většinou nežil dostatečně dlouho, aby zapomínal a tak byl s energetickými poli počátků konfrontován téměř pořád. Nezáleželo mu na tom, zda-li opět přijde o tělo nebo ne, po celá tisíciletí byl zvyklý umírat v boji a to i v dětském věku, uvažujeme-li pozemskou časomíru. V dálce si uvědomil energii, se kterou se většinou spojoval - snadná energie počátků Galaxie, bez formy a složitější struktury, mladinké vědomí, zatím ještě nevázané na jiné procesy ve vesmíru.

V okamžiku početí ležel otec na zádech a matka na něm mocně poskakovala. Již dlouho neměli děti a matka se rozhodla, že se to musí změnit. Vůbec jí nedocházelo, jak celý proces probíhá na vesmírné úrovni, natož aby si byla během soulože vědoma jemného přediva počínajících energií, které se začínaly zahušťovat, jak se s nimi začínalo propojovat vědomí Feruha. Otec vnímal celý proces více než dobře. Jeho vědomí patřilo k nejstarším ve vesmíru, ačkoliv si pro toto zrození vybralo jednoduchou formu obyčejného člověka na Zemi. Již dlouhé eony si nevolil události, ale nechával se unášet energiemi zrození, aby sám zjistil, co je kde potřeba dodělat. Pro jeho vědomí, patřící k energetickému shluku Agapé, čas plynul jinak a v mnoha energetických dimenzích celého vesmíru najednou. Často působil jako podivín, duchem stále mimo. Nebyl slabý, ani nerozhodný. Dosáhlo stavu, kdy o sílu a moc vůbec nešlo. Právě to ho diskvalifikovalo ze života na Zemi. Nepatřil sem a celý jeho lidský život se odehrával kvůli třem vteřinám dění, které si pečlivě hlídal, a které by z hlediska zevního pozorovatele neměly žádný význam.

Feruh vnímal pouze energii souložící matky, ne otce. Bylo mu jasné, že pro jeho dlouhodobé záměry je to ta nejneškodnější a nejjednodušší energie, se kterou se kdy setkal. V děloze se bavil energetickou strukturou své matky. Šlo mu jen o to, aby vydržela a předávala mu svou energii, dokud nebude mít dost sil, aby vyhledal předchozí bitvu. Otcovu energii během kopulace ani nebyl schopen rozeznat, byla příliš jemná a strukturovaná, než aby se jí vůbec zabýval.

Jako dítěti mu lidské tělo připadalo směšné a uráželo ho, považoval ho za slabé a nemohoucí. Po nějaké době zpozorněl - uvědomil si příchod další energie, která se tentokrát částečně navázala i na otce. Snažil se jí eliminovat, ale prošla energetickým zahuštěním známým jako Leileth, které se vyskytovalo u tvůrců snů na pokraji Galaxie a na kterou neměl tu správnou karmu, aby do ní mohl jakkoliv zasahovat. Nová energetická forma si ho ihned všimla, uvědomila si na rozdíl od rodičů, kým doopravdy je, a podle toho se k němu také chovala.

Na matku měly skryté energie, nepocházející ze Země, destruktivní charakter. Neustále se je snažila vměstnat do lidských měřítek (měla pocit, že má děti vychovávat!), až se její energetická osa zhroutila a upadala periodicky do psychotických záchvatů. Nemohla se více mýlit! Otci byla celá věc jasná, ale neměl potřebu nijak zasahovat. O přítomnou situaci ostatně šlo pramálo.

Matka děsivě trpěla. Byla pozemšťanem se všemi strachy, neduhy a měla zrak jen pro pozemský život. Nebyla schopna nikomu vysvětlit, co se kolem ní děje. Z jejího pohledu se spousta věcí neodehrávala lidsky, ale co konkrétně, to nevěděla. Občas jí napadlo, že chování dětí i otce připomíná špatný sci-fi film, ale nechtěla si to připouštět. Děti s otcem vyrůstaly na počítačích - energii Belatz, kterou Feruh dobře znal ze svých minulých inkarnací a kterou vytvářela rasa Thargoidů pro podporu své transgalaktické brány v soustavě Jilmah. Všechny boje na počítačích se skutečně odrážely ve fyzických bitevních polích a Feruh vůbec neměl potřebu to někomu sdělovat - připadalo mu to více než samozřejmé. To, že se počítačová energii na planetě Zemi objevila nedávno, nevěděl. Od narození vysílal své astrální vzory a projekce do různých bitev po celé Galaxii. Chodil do školy, ale ničemu z toho, co se tam odehrávalo, nerozuměl. Viděl jenom mávající ruce těch směšných lidských těl a tu divnou řeč, kterou si lidé sdělovali dokola ty samé, naprosto nepodstatné věci. Když mu bylo 12 let pozemského času, měl již dost mentálních sil, aby se vrátil ve vhodné astrální projekci na původní bojiště na pláni Azeroth a zvrátil tak předtím neúspěšnou invazi, kterou vedl. Stálo ho to více sil, než aby byl schopen udržet lidskou formu a tak energii na planetě Zemi bez lítosti opustil. Lékaři konstatovali smrt ve spánku, zástava srdeční akce, bez známé příčiny. Matce puklo srdce žalem a zemřela v křečích neurotického záchvatu, týden po odchodu syna ze světa. Otec s druhým synem žili relativně dlouho.

Ryby (Pisces)

Byl mrazivý únor a vědomí které se zrodilo bylo tím nejkomplikovanějším. U Josefa byla nápadná od malička velká citlivost. Snadno se rozplakal a bral si věci příliš k srdci. Jeho vědomí obsahovalo počátek i konec a jeho samotného to děsilo. Uvědomoval si všechna znamení kolem sebe, věděl dobře o minulých životech a i to, že ostatní to neví. Byly to ale záblesky, z jeho pohledu o to již nešlo. Potřeboval se vyrovnat se svou pamětí za celý zvěrokruh tak, aby byl v okamžiku smrti připraven na závěrečný rozpad. Jak to ale proboha měl vysvětlit svým rodičům, kteří mysleli pouze na samé jednoduché věci? Snažil se všechno dělat co nejpoctivěji a nejpřesněji, jak jen to bylo možné. I tak mu ale bylo jasné, že už je pozdě. Návaly pamětí, které ho denně zahlcovaly již od dětské postýlky by byly příliš zatěžující i pro dospělého člověka. Věděl, že je na všechno sám a že mu nikdo nemůže pomoci. Bylo to dokonce tak, že musí udělat všechno pro to, aby to zvládl i za ostatní. Viděl lidskou nešikovnost, přetvářku, neschopnost se ovládat a bylo mu z toho zoufale. Na světě bylo příliš mnoho problémů a tak se již jako dítě rozhodl zaměřit se na ty, které jsou hned v jeho okolí. Ve škole byl často obětí šikany, protože kazil ostatním dětem jejich často krutou nebo nechutnou hru. Ostatní děti ale své hry potřebovaly a s tím měl potíže to tolerovat. Učitelé ho měli celkem rádi, ale ve skrytu se ho báli, protože jim dělal potíže také. Často jim o samotě vytýkal co dělají ve třídě špatně. Pro svou pečlivost a důkladnost se paradoxně nedostal na školy, protože ty vyžadovaly něco jiného - schopnost se přizpůsobit, což on správně odmítal. Vyučil se prodavačem ačkoliv věděl, že má na víc, ale to pro něj nebylo rozhodující. Oženil se s krásnou dívkou, která mu porodila dva chlapce. Až příliš se věnoval a obětoval rodině - hlavní smysl života viděl v práci - nakonec lhostejno jestli v prodejně nebo doma. Nebyl se schopen nikdy uvolnit, ani bavit. Jeho okolí ho považovalo za trpkého a upjatého patrona, kterého nikdo nikdy nikam nezval. On sám ale měl velký hudební talent, který stejně jako další jeho vlohy zůstal nekultivován. Při občasných návštěvách ostatní překvapoval svými znalostmi a postřehy, o kterých nikdo nevěděl odkud je má, kam si jeho rady zařadit a odkud je jako prodavač může mít. Nikdy nebyl schopen něco hodit za hlavu nebo něco opomenout. Život s ním byl pro jeho okolí téměř nesnesitelný a žena ho opustila po 5ti letech manželství. Brzy si našel pomocnici v domácnosti, se kterou si rozuměl více než se svou ženou. Ostatní lidé nad tímto párem kroutili hlavou a posmívali se jim. Josef se cítil většinu života zahořkle a ostatní lidé ho velice iritovali. Miloval ale přírodu a často nedělal rozdíl mezi lidmi a ostatními tvory. Většinu času se užíral sám sebou a vinil z toho politiku, společnost nebo špatnou morálku lidstva. Měl ale zájem o historii a ve stáří četl hodně knih o Druhé světové válce. Ani v pokročilém věku se nebyl schopen zbavit nutkání pracovat, udržovat dům, zahradu, okolí v pořádku. Smírnější sousedé se ho občas s obavami v hlase ptali, "kdy už si Josefe, odpočinete?" On toho nebyl schopen. Trpěl vysokým krevním tlakem a vinil lékaře z toho, že mu nejsou schopni pomoci. Trefně se vyjadřoval, že kdyby peníze na výzkum přišly do správných rukou, dávno už by tu musel lék být. Lékaři si s ním opravdu nevěděli rady, byl pro ně obtížným pacientem, který ačkoliv sám nevzdělán si osobuje právo mluvit jim do věcí, kterým nemůže rozumět. Nevěděli ale, že jeho vědomí není jen to současné, ale že vidí do minulých životů a že kdysi býval krásnou Monikou, která byla sama slavnou lékařkou a rozuměla léčbě často lépe než oni. On sám ale tyto myšlenky zaháněl, protože to bylo pod jeho důstojnost, kterou měl možná největší ze všech lidí. O sobě prohlašoval, "jsem řádný občanem" a v jeho pojetí to znamenalo víc, než zlato. V okamžiku smrti si uvědomoval celé karmické kolo příčin a následků, jak jej popisují buddhisté, ale on by to tak nepojmenoval, dokonce by ho to možná i naštvalo. Celá existence nebyla legrace a on to sakra dobře věděl. Rozpad vědomí, který ho čekal byl strašlivý, měl přijít o celou paměť jednoho cyklu a zrodit se jako Beran, osekaný základ celé existence, nezpochybnitelný základ Slunečního kotouče v prostoru.

Mehedoehm

Vodnář (Aquarius)

Vědomí vodnářky Moniky se pomalu probíralo k životu a vzpomínky na minulá zrození úplně nemizely. Jako dítě ji ale vůbec nenapadlo, že by to někoho mohlo překvapovat nebo že by to někdo mohl nevědět. Lehkost s jakou se jako děcko pohybovala jí všichni kolem záviděli. Byla tím pravým krásným dítětem, útlé dlouhé končetiny, souměrný obličej a překrásné dlouhé vlasy. Měla pocit, že celé dětství protančila. Často slyšela hudbu vycházející z vlastní hlavy, která jí připadala tak nádherná, že se snažila si jí zapsat do not. Na hodinách klavíru jí učitelka skrytě záviděla talent a nadání, kterého se jí tolik nedostalo. Monika byla šperkem a klenotem večrních dětských vystoupení a koncertů. Byla dcerou bohatého magnáta telekomunikční firmy a v jejich domě na pobřeží oceánu ve dne i v noci svítily drahé křišťálové lustry a zněl smích a taneční hudba. Do školy nechodila, učitelé chodili za ní domů a za jejími družkami, se kterými vyrůstala ve vlastním světě. Služebnictvo se staralo o její pohodlí a dobré vychování, ale ona nezpychla, ani se necítila nijak nadřazená. Na prahu dospělosti se návštěvám nad její krásou tajil dech a většina chlapců se v její přítomnosti cítila nedostatečně, nepatřičně a zahanbeně. Dostalo se jí lékařského vzdělání a chodila za pacienty do soukromé nemocnice v té nejbohatší čtvrti. Rychle jí došlo, čím lidé trpí a pro každého měla to správné slovo a vhodný lék. Stala se nesmírně oblíbenou a vyhlášenou lékařkou a jezdila na mezinárodní konference. Po smrti rodičů se svými příbuznými organizovala nadace a dary pro nemocné a chudé a zlí jazykové jí přezdívali Matka Tereza. Jednou odpoledne ji v zahradách u moře uštkl štír a ona několik dní bojovala o život. Když přišla k sobě, byla proměněná. Začal vycházet více do města a jednoho dne se seznámila se Zdeňkem, kterého si okamžitě zamilovala pro jeho obyčejnost a prostotu. Líbilo se jí, že je nemajetný a že nemusí nic dělat. Po krátké době jí ale začal nudit a opustila jej. K jejím oblíbeným zábavám patřilo pořádání několik dní trvajících mezinárodních party na pobřeží v rytmu tichomořkých melodií. Na party se sjížděli rastamani, hudebníci a svobodomyslníci z celého světa. K ránu mívávala pocit jednoty s celým oceánem, planetou Zemí a někdy s celým vesmírem. Mívala zážitky, že k ní hovoří hvězdy a ona jim odpovídala a toto se snažila neúspěšně přenést i na ostatní lidi. Bylo jí jasné, že všechna světová náboženství hovoří v podstatě o tom samém, bylo jedno jestli je to buddhismus, islám nebo křesťanství. Sama děti mít nebyla schopna - muže sice přitahovala její krása, ale zároveň je děsila. Neměla onu smyslnou krásu, která muže láká, aby ženu dobývali, bylo v ní něco nadpozemského a tak zůstávala mimo hlavní proud života.

Na podzim života se vrátila ke skládání písní a její skladby hráli od Carnegie Hall po Wembley. Nechala si na vrcholku hory poblíž svého sídla u moře postavit skleněnou postel a tam denně odjížděla spát. Někdy na svém loži zůstávala v bílém rouchu po celé dny a dav jejích obdivovatelů tam byl s ní. Přemlouvali ji, aby je učila a vedla, ale ona k ničemu takovému necítila potřebu. Říkala jim, "jenom se podívejte kolem sebe, na hvězdy, na vesmír, copak to njsou dostateční učitelé?" S postupem času její útlé tělo ještě více zhublo, takže připomínala světici. Ke konci života odmítala potravu s tím, že vesmír sám ji nasytí. Podle legendy v okamžik smrti její tělo zprůsvitnělo a nabylo duhové barvy. Na místě její skleněné postele byl postaven Moničin chrám, kde se dodnes shromažďují věřící z celého světa. Moničino vědomí v okamžik smrti pocítilo lehkost celé existence a záchvěv hlasu prostoru. Před jejím vnitřním zrakem se objevovala znamení zvěrokruhu a viděla sama sebe, jak prostupuje jednotlivými znameními s jejich útrapami a dovednostmi. Napadlo ji, kde se to asi tady všechno vzalo a proč se to děje stále dokola pořád dál. Věděla, že odpověď na tuto otázku lidský mozek nezná a to jí naplnilo touhou na to jednou přijít. Viděla i temné Štíry a její vědomí vstupovalo do poslední transformace, do znamení Ryb.

Mehedoehm

Kozoroh (Capricorn)

Rodiče velice rozčilovala klidná a vyrovnaná povaha jejich dítěte Toma, který již od prvních let působil moudřeji, pořádněji a slušněji, než oni. Když dorazila návštěva, Tom se nebavil s ostatními dětmi, ale raději tiše naslouchal dospělým. Rodiče se spolu často bavili o tom, co si Tom vlastně může myslet a proč je takový zamlklý. Ve svém pokojíku měl vždy pěkně uklizeno a snídával bez řečí a rád. Byl ve všech směrech výjimečné dítě. Ve škole neměl poznámky, učitelé ho jen chválili a on nedělal rodičům žádné potíže. Nepřipadalo jim to ale normální. Ostatní rodiče si neustále na své děti stěžovali a když Tomovi rodiče neměli s čím přispět do mlýna, připadali si často divně. Tom místo aby dováděl s ostatními dětmi, se raději učil matematiku a občas rodiče zaskočil nemístným vtipem, jako třeba :"a co dědeček - je stále ještě mrtev? A pak, že se všechno mění…" Vtip byl na jeho věk tak vyspělý a filosoficky laděný, že se rodiče vůbec nesmáli, spíše ztuhli a zamrazilo je v zádech. Co může proboha z takového dítěte vyrůst?

Tomovi to šlo ve škole tak dobře a jednoduše, že mu zbývala spousta volného času. Zajímaly ho počítače a doma si je sám skládal dohromady a stavěl, učil se jejich operační systémy a programoval si hry. Rodiče už do jeho pokoje vůbec nechodili a jemu to tak vyhovovalo. Při pohledu z okna svého pokoje ven si často pokládal otázku, k čemu to lidské hemžení vlastně je. Pro jeho výsledky na střední škole nebylo pochyb, že půjde na vysokou školu a volbou byla astronomie. Již během školy si jej jako nadaného studenta povšimli profesoři a za studií získal místo na hvězdárně u hlavního teleskopu. Jeho vztah k ženám byl podivný. Líbily se mu, ale raději než skutečným z masa a kostí dával přednost virtiuální realitě na internetu. Jinak ale zastával velice konzervativní názory a do společnosti vycházel výjimečně. Po rodičích zdědil několik domů, o které ho zbytek příbuzenstva chtěl připravit, ale to si dokázal ohlídat. Když se přeci jen nedopatřením několikrát ocitl na party, velice jej to pobavilo, ale pak mu několik dní trvalo, než se zase dal dohromady a tak se rozhodl takovým věcem vyhýbat. Všechno dělal s rozmyslem - zdravě jedl, jezdil pravidelně na kole, nikdy neponocoval. Ostatním lidem vůbec nerozměl. V pokročilém věku na něj začala doléhat samota. Uvědomil si, že zatímco se ostatní bavili, on seriozně pracoval, nebo se choval spořádaně. Připadalo mu to najednou celé k smíchu. Napadlo ho, že by se mohl pokusit začít žít teď, na prahu 50ti let. Nakoupil si oblečení hodící se pro teenagery a chodil v něm do práce. Také si nechal narůst vousy na jinak dokonale hladce vyholené tváři a dlouhé vlasy. Jednou se vydal do rockového klubu na koncert a skončil na baru s místní slečnou, která po krátkém rozhovoru s ním dostala záchvat smíchu, až jí museli odvézt do nemocnice. Raději tedy odložil bláznivé oblečení a jeho život se vrátil do svých zajetých kolejí. Doma trávil většinu času poslechem hudby nebo celé hodiny seděl a jenom pozoroval své vlastní myšlenky. To se mu stalo hlavní zábavou a náplní po celé stáří. Aniž by se to okolí dozvědělo, sám se vypracoval na mistra meditace a jeho porozumění vlastní mysli a jejím pochodům se stalo téměř dokonalým. Posledních pět let života strávil téměř jako buddhistický mnich, ponořen v hlubokých instrospekcích po celé dny. Dosáhl ve vědomí stavu, kdy překonal smrt a uvědomil si své minulé životy. Jednou se to pokusil sdělit pošťačce, která mu přinesla dopis z důchodového úřadu. Vůbec nerozuměla, o čem to mluví a pomyslela si něco o podivínech. Okamžik vlastní smrti díky jasnozřivosti viděl již dopředu a pečlivě se na něj připravoval. Věděl, že je to sekvence rozpadů vědomí až na úroveň prázdnoty a pak znovuseskupení podle zbytků paměti z minulých životů. Když se kolem něj dva dny po smrti shlukli lidé z pohřební služby, chtěl jim dát najevo, že o nich stále ještě ví, ale jeho tělo nefungovalo a oni přítomnost jeho vědomí nebyli schopni postřehnout. Ještě před závěrečnou transformací vědomí do podoby Vodnáře se muselo jeho vědomí Kozoroha samo pro sebe smát upřímným smíchem nad nekonečnou podobou všeho existujícího.

Mehedoehm

Střelec (Sagittarius)

V pravé poledne prosince slunce stálo na vrcholu své denní dráhy, beze zmatku ozařovalo planetu a bylo nyní ukázněné a jako vždy silné. Dítě si se sebedůvěrou hrálo na písku a občas s potutelným úsměvem schovalo sousedovic Ritě lopatičku a čekalo, jak bude reagovat. Jakmile Rita propukla v pláč, Jan jí hned lopatičku vrátil a žertem se jí snažil zase rozveselit. Docupital si dokonce do baťůžku pro svou jedinou žvýkačku, kterou jí věnoval. Když na pískoviště dorazily další děti, Jan se s nimi rychle seznamoval a dával jim najevo, že je to on, kdo tu byl první.

Na střední škole si nechal na znamení vzdoru narůst dlouhé vlasy a o víkendech jezdil se svým kamarádem a partou do přírody, které věřil, že ho nezklame. Skládali společně písničky o zpustlosti civilizace a o prohnilosti peněz. Ačkoliv byl velice bystrý a inteligentní, z vysoké školy odešel, protože se nedokázal smířit s přetvářkou a dogmaty, které u učitelů vnímal. Vždycky každému řekl na rovinu, co si o něm myslí a lidé ho buďto milovali nebo nenáviděli. Jeden rok strávil s aktivisty hnutí Green Peace a pomáhal zachraňovat velryby v Tichém oceánu. Brzy se ale začal zajímat o počítače a přišel na to, jak je lidem dobře prodat. Během velice krátké doby vydělal spoustu peněz, za které si pořídil hudební nahrávací studio. Dlouhé vlasy s lehkostí vyměnil za slušivý oblek a většinu času strávil vyhledáváním talentovaných rockových zpěváků. Velice ho štvalo, že většina současné hudební produkce opakuje motivy s předchozích let nebo omílá dokola pořád to samé. Oženil se s dcerou slavného architekta, která léta vystupovala ve známé talkshow a měli spolu dvě děti. Miloval společnost a často byl jejím hlavním kořením. Mezi jeho oblíbené komiky patřili Monty Pythons Flying Circus, jejichž humoru dobře rozuměl. Štvaly ho levné a nedokonalé věci, potřeboval mít poctivý dubový nábytek, žádné imitace a náhražky.

Velice citlivě vnímal politiku, jak domácí tak zahraniční, bylo mu jasné kolik je na světě podlosti a srabáctví a když na něco takového osobně narazil, nebral si servítky. Občas chodil hrát fotbal a protože měl dost síly a výdrž, měl na hřišti často hlavní slovo. V místě kde bydlel přistihl ráno když šel do studia zloděje, jak se pokouší zcizit automobil. Neváhal, zloděje vlastnoručně zneškodnil a předal policii. Za několik dní mu parta cikánů rozbila dveře od garáže cihlami. Udělal si papíry na zbraň a koupil si Wessona 57. Jednou v noci, kdy kouřil na terase trávu a zdálo se mu, že vidí stín, plížící se podél jeho plotu, neváhal a vystřelil dvakrát varovně do vzduchu. Stín zmizel, ale vzbudili se sousedi, kteří přivolali policii a ta mu udělila pokutu za rušení nočního klidu a po hádce ještě napomenutí za urážku veřejného činitele. Na své 50 narozeniny se vsadil s kamarádem, že vytáhne na břeh bazénu všechny lidi, kteří tam plavou. Sázku nakonec vyhrál, když za ruku vytáhl z vody 4 babičky, ale jeden svalouš, který zrovna trénoval se s ním popral, takže ho plavčík nakonec z bazénu vykázal.

Ve stáří se stával čím dál sarkastičtějším a urážel denně všechny lidi ve svém okolí. Nikdo se s ním neodvážil dostat do sporu, protože neměl tolik břitkého humoru a výdrže. Smrt ho zastihla, když se jako vedoucí komise pro obsazení místa bubeníka do rockové kapely tak rozčílil, že dostal infarkt. Ještě na počátku rozpadu jeho vědomí si pomyslel se škodolibým výrazem v tváři, "ať jdou všichni do prdele!" A jeho vědomí z aktivity a slunce spadlo do němých a vědoucích plynů planety Saturn.

Mehedoehm